VOLNÍ PROCESY

V psychologii znamená pojem vůle jednak proces tzv. volní regulace jednání (volní akt), jednak komplex vlastností osobnosti vyznačujících se způsobilostí sebekontroly v nejširším smyslu, tzv. volní vlastnosti osobnosti. Zvláštní význam má pojem vůle ve filozofii, resp. v etice a v teologii, kde je obvykle používán pro označení zvláštní psychické způsobilosti (síly osobnosti) odolávat náporu smyslových pudů a řídit jednání na základě vědomého chtění, záměru; pojem vůle je zde tedy kladen do protikladu k pojmu pud. Podstatným znakem vůle je, že vědomým úsilím mobilizuje energii, transformuje fyziologickou energii v kinetickou, kontroluje popudy a afekty; volní akt se vyznačuje zážitkem já ("já chci"). To jsou základní znaky fenomenologie vůle, resp. volního aktu.

Každé volní jednání je cílevědomé jednání a počátky vůle jsou obsaženy již v potřebách jako výchozích pohnutkách lidského jednání. Pud je neuvědomělý a bezpředmětný. Jestliže člověk jen pociťuje pud, aniž ví, jaký předmět ho může uspokojit, neví, co chce, nemá před sebou uvědomělý cíl; proto "zpředmětňování" je nezbytný předpoklad volní činnosti.
Zážitkovou stránku volního aktu nazýváme chtěním, což je aktivita řízená vědomím cíle. Podstatnými znaky volního aktu jsou:

1. vědomí vlastního rozhodnutí,

2. aktivní akce, tedy nikoli reakce nýbrž operace,

3. vědomí cíle, resp. i prostředků k jeho dosažení.

Záměrné neboli volní chování je tedy ve své podstatě operativním chováním, že je to tedy naučený instrumentální akt; jako příklad uvádějí vyprázdnění talíře do nádoby na odpadky; proti tomu stojí reflexní chování, souborně nazývané bezděčné nebo mimovolní. Rozlišují tedy reakci a operaci, přičemž operaci chápou jako "typ chování, jehož podstatou je činnost, tj. aktivní působení organismu na prostředí", které se nazývá "operativní chování".
Dále je nutné rozlišit formování cílů a záměrů jednání. Formování cílů je funkcí instrumentálního podmiňování a objevuje se již u zvířat jako aktivní chování vyvolané potřebami (s aktualizací potřeby je asociován instrumentální vzorec chování, který je "spuštěn" a pripadně modifikován situačními klíči). Naproti tomu cílevědomé jednání je něco specificky lidského.

Volní regulace chování vlivem interních činitelů znamená, že v chování se realizuje nějaký subjektivní plán a východiskem organizace chování je směřování k realizaci tohoto plánu.

Impulzivní chování (zkratkovité jednání):

impulz

>>>

akce

Volní regulace chování (jednání):

impulz

>>>

rozvažování o cílech, prostředcích a důsledcích

>>>

akce

Lidé se mezi sebou liší nejenom tím, co dělají a které úkoly řeší, ale také způsobem provádění činnosti. Diferencují se podle toho, jak iniciativně, samostatně, tvořivě a rozvážně připravují rozhodnutí, i podle toho, jak organizovaně, důsledně, odpovědně, ukázněně a vytrvale rozhodnutí provádějí. Není pochyb o tom, že se rozdíly v přípravě a v průběhu činnosti projeví také ve výsledcích. Nevhodně volený cíl a špatně promyšlený plán předem odsuzuje následující jednání k nezdaru. Nedostatek cílevědomé kontroly i přetížení kontrolní kapacity má za následek dezorganizaci jednání. V pracovní činnosti (např. v řízení závodu) může individuální způsob práce některých jedinců ovlivnit výkon celého kolektivu.

Při analýze lidského jednání se kladou zpravidla tyto otázky: Proč lidé nebo jednotlivec dělají právě tato rozhodnutí a dávají tyto otázky, a ne některé jiné, rovněž možné? Proč své skutky a činy provádějí právě tímto způsobem, a ne jiným, rovněž možným? Při odpovědi bereme v úvahu příčiny a způsob provádění dané činnosti:

1. lidé tak činí, protože působí určitá pohnutka, potřeba nebo motiv;

2. dělají to proto, aby dosáhli určitého žádoucího objektu, cíle, nebo aby splnili zadaný, nezřídka sociální úkol.

Lidské jednání má tedy většinou účelový charakter (optimalizace postupu, maximalizace užitku, minimalizace ztráty).
Vznik a vývoj vůle je ve fylogenetické evoluci součástí geneze lidského vědomí. Každý jednotlivec nabývá své lidství nikoli tím, že se narodí, nikoli na základě biologické přirozenosti, ale v procesu činnosti, práce, učení, ve světě přetvářeném nesčetnými lidskými generacemi. Je tedy třeba nejdříve připomenout nejcharakterističtější změny v interakci člověka s jeho prostředím ve srovnání schováním nižších živočichů a poukázat na důsledky, které to mělo ve vývoji lidské psychiky a volní aktivity.

Zatímco u zvířat jsou biologické potřeby uspokojovány většinou bezprostředně (při nabuzení adekvátních vnitřních a vnějších stimulů), pro člověka je příznačný zprostředkovaný, stále složitější a dokonalejší vztah k proměnlivému životnímu prostředí. U lidí se rozvíjí nejen schopnost adaptace vůči přírodnímu prostředí, ale hlavně schopnost aktivního odrazu a aktivního působení na okolí. Na přírodu působí člověk pomocí technických nástrojů a prostřednictvím práce. Také vyšší savci jsou s to dosáhnout potravy za použití větve, kamene apod., a někteří do jisté míry zmírňují působení přírodních podmínek na svůj organismus např. tím, že si stavějí doupata, budují hráze apod. Přesto je mezi zvířaty a člověkem podstatný rozdíl. Zatímco zvířata užívají "přirozených prostředků", které jsou součástí přírody, lidé používají převážně "umělých" prostředků, které si k tomu účelu vytvářejí a zdokonalují. Pro člověka je běžné a typické, že nástrojů nejen užívá, ale že si je vyrábí v procesu pracovní činnosti.

Nároky pracovní činnosti v dlouhodobém fylogenetickém vývoji ovlivnily příznačným způsobem strukturu a funkci nervové soustavy člověka a vedly k vytvoření vysoce rozvinutého aparátu, který zajišťuje přesnou prostorovou orientaci a časovou koordinaci lidské motoriky. Práce a předmětná činnost vůbec má však ještě další stránku, která bývá často přehlížena, ačkoliv je pro genezi vůle velmi důležitá. Při práci s nástroji a při působení na předměty se člověk obvykle střetává s rozmanitými překážkami a musí překonávat mechanický odpor; lidé se proto museli naučit zvládat podobné obtíže tak, že si osvojili způsob mobilizace tělesných sil podle situace.

Realizace složitějších pracovních a životních činností (lov, boj apod.) zpravidla vyžaduje spoluúčast několika nebo více lidských jedinců,. dělbu úkolů a koordinaci součinnosti. Lidské jedince je přitom nutno oslovovat, předávat jim informace a instrukce a zpětně od nich vyžadovat zprávy o průběhu a výsledcích jejich aktivity. Účastníci takových forem kooperace nevystačí s dorozumíváním pomocí gest a jednoduchých zvuků, které je příznačné pro živočichy. Vznikl rozpor mezi potřebou a dosavadními možnostmi dorozumívání a ten se obecně pokládá za zdroj vývoje dokonalejších komunikačních prostředků, jmenovitě slovních znaků a řeči. V kolektivní činnosti se realizuje dvoustranné ovlivňování: člověk působí na přírodu a na jiné lidi a zároveň je formován procesem vlastní činnosti, živým procesem vzájemného sociálního styku a vlivem společenských vztahů, které se postupně utvářejí.

Užívání pracovních nástrojů, společenský styk v rámci určité sociální struktury a vzájemná komunikace prostřednictvím řeči ovlivnily tedy rozhodu.jícím způsobem vznik a vývoj vůle. Tyto důležité faktory lidské historie postavily kvalitativně vyšší nároky na psychické řízení lidské aktivity a zároveň naučily lidi tyto nároky zvládat. Člověk se v procesu reálné interakce s prostředím naučil konat a řídit určité předmětné operace (např. manipulace s nástroji) a vzájemnou komunikaci s jinými subjekty.

Vůle podmiňuje specifické rysy lidské činnosti (plánovitost, tvořivost, systematičnost). Vůli ale nelze považovat za autonomního činitele, samostatnou funkci nebo izolovanou schopnost. Fakta o vzniku a vývoji vůle naznačují, že pojem vůle označuje celkovou úroveň řízení činnosti člověka, její nejvyšší vývojové stadium. Ačkoli vůle je vlastně synonymem pro vědomé plánování a vědomou kontrolu průběhu a výsledků činnosti, není volní jednání řízeno výlučně vědomými (uvědomovanými) psychickými procesy, ale mají při něm účast rovněž neuvědomované komponenty řízení.