SYNDROM "CAN"

TĚLESNÉ A PSYCHICKÉ TÝRÁNÍ

Tělesné týrání je definováno jako tělesné ublížení dítěti anebo jeho nezabránění, příp. nezabránění utrpení dítěte, včetně úmyslného otrávení nebo udušení dítěte, a to tam, kde je určitá znalost či důvodné podezření, že zranění bylo způsobeno anebo že mu vědomě nebylo zabráněno.

Psychické týrání zahrnuje chování, které má vážný negativní vliv na citový vývoj dítěte a vývoj jeho chování. Psychické týrání může mít formu verbálních útoků na sebevědomí dítěte, opakované ponižování dítěte či jeho zavrhování. Vystavování dítěte násilí nebo vážným konfliktům doma, násilná izolace, omezování dítěte, vyvolávání situace, kdy dítě má skoro stále pocit strachu, což může též působit psychické ublížení.

Úvod

Konfrontace s fenoménem systematického a vědomého způsobování emoční a tělesné bolesti u dětí je pro většinu tzv. „normálních" lidí těžko pochopitelná a cizí. Tento problém proto odsouváme někam za hranici vědomí a snažíme se tak vyhnout prožívání našeho vnitřního konfliktu, který vyplývá z přirozeného soucitu a odpovědnosti na straně jedné a pocitu bezmoci a bezradnosti na straně druhé.

Mezi jednoduchá vysvětlení patří přesvědčení o tom, že týrání vyvolávají pouze patologické osobnosti, které se svým chováním a od většiny společnosti sami vydělují. „Oni" jsou ti, kteří mezi „nás" nepatří a kterých bychom se měli co nejdříve zbavit, pokud bychom je mohli hned identifikovat. Pocity viny v nás sníží přesvědčení, že lidi, kteří týrají svoje děti jsou duševně nemocní, nesvéprávní tudíž si svoje chování neuvědomují. Jiným „ulevujícím" vysvětlením je názor, že děti týrají převážně osoby s nízkým vzděláním, „primitivové", nejlépe členové minoritních etnických skupin. Jednoduše by to neměl být nikdo, na koho bychom se podobali. Ujišťujeme se, že to nemůže být náš přítel, kolega soused nebo dokonce příbuzný.

Jsme však schopni rozlišit kdy a jak k týrání dochází, kde a proč začíná a kde končí? Víme proč v tzv. „normální" rodině, „normální" rodič týrá svoje „normální" dítě? Řada studií prokázala, že v procesu týrání fungují desítky faktorů. Základní otázkou zůstalo, jestli dospělí týrají děti proto, že jsou k týrání predisponováni intrapsychickými silami a podmínkami. Ze závěrů prací z posledního desetiletí vyplývá, že externí faktory a interní faktory se při vzniku a průběhu týrání navzájem složitě podmiňují.

Oddělování tlaků prostředí a vnitřních předpokladů se proto dnes jeví jako zavádějící. K pochopení vzájemného působení jednotlivých faktorů, kterým říkáme rizikové, nejlépe slouží tzv. "Integrativní model týrání", který vymezuje základní kontext působení rizikových faktorů týrání. Tento kontext zahrnuje úroveň působení na jednotlivce, a to jak rodiče tak samotné dítě a především jejich vzájemnou interakci ⁽¹⁾, na mikrosystém rodiny, zahrnující její strukturu, sociální postavení i vzájemné vztahy ⁽²⁾, na tzv. ekosystém, který zahrnuje užší společenství, obec, školu ⁽³⁾ a na úroveň celé společnosti, včetně kulturních a duchovních tradic, legislativních podmínek a medií, které dohromady tvoří tzv. makrosystém ⁽⁴⁾.

Integrativní model týrání

(1) Ontogenetický vývoj, interakce rodič + dítě

Podezření na existenci určité vlastností na straně dítěte, které by jsou se vznikem týrání spojené pramení ze známé zkušenosti, že se některé děti stávají oběťmi násilí v rodinách a v různých institucích častěji než jiné. V souvislosti s tělesnými známkami bylo identifikováno několik tzv. biologických faktorů, které se u obětí týrání vyskytovaly častěji než u ostatních dětí. Tyto faktory mimo jiné zahrnují, nízkou porodní váhu, nedonošenost dítěte, vrozené nebo získané tělesné či mentální vady. Mechanizmus, který vede k ohrožení dítěte v důsledku chování rodiče se dá popsat na příkladu předčasně narozeného dítěte, které je matkou vnímané jako méně atraktivní, chudě odpovídající na její podněty a hůře utišitelné z čeho plyne nízký počet vzájemných pozitivních emočních interakcí. Tyto děti navíc vyžadují mnohem víc pozornosti a náročné péče, z čehož plyne, že jejich matky mají vyšší hladinu úzkosti, nezřídka spojenou s depresí z pocitů selhání.

Podobné postoje u rodičů vyvolávají děti s tzv. obtížným temperamentem, které charakterizuje zvýšená iritabilita, plačtivost, impulzivní chování, nepravidelnost rytmu spánku a krmení a celkově nižší mírou adapatability. Tyto děti navíc působí dojmem, že svoje chování neovládají záměrně, a agresivitu rodiče vědomě provokují. Tento mechanizmus je vlastní dětem, které u svých rodičů nedosahují přiměřenou reakci na svoje potřeby. Svoje emoční projevy agravují za účelem vyvolání emoční interakce s rodičem, nezřídka i za cenu verbálního a fyzického násilí ze strany rodiče.

V souvislosti s handicapovanými dětmi se téměř dvě desetiletí předpokládalo, že handicapované děti se stávají obětí týrání či zneužívání méně často než děti „zdravé". Smutnou pravdou je, že tyto děti jsou vystaveny ubližování, včetně týrání a pohlavnímu zneužívání, častěji než jejich vrstevníci. Jedním z důvodů je naprostá závislost postiženého dítěte na svém pečovatelovi, na kterého je odkázané až na úroveň uspokojování základních tělesných potřeb. Prozrazení ubližování by ve fantazii handicapovaného dítěte znamenalo ohrožení jeho tělesné existence. Pečovatel je s invalidním dítětem navíc v kontinuálním intimním kontaktu, což nejenom snižuje bariéru, ale významně limituje možnosti dítěte ubránit se. Ubližování postiženému dítěti je obvykle kombinace uvedených faktorů na straně dítěte a narůstající frustrace z náročné péče a z nenaplněných ambicí na straně rodiče.

Mezi stavy, který sice nevedou ke ztrátě svéprávnosti, do jisté míry však ovlivňují vnímání a ovládání, patří stav deprese, úzkosti a intrapsychické tenze, která vzniká v důsledku působení vnějších a vnitřních faktorů stresorů. Prožívání stresu je chronické v případě emoční a sociální nezralosti rodiče například v případě tzv. nezralých manželstev. Nedostatek sociálních zkušeností a dovedností, chybějící sociální a finanční zázemí, a především frustrace z nenaplnění emočních potřeb mladého rodiče může do té míry snižovat kvalitu péče o dítě, že se tato stává rizikovou. V podobném riziku se nacházejí i tzv. svobodné maminky, vychovávají-li svoje dítě bez adekvátní emoční a sociální asistence okolí.

Dalším rizikovým faktorem na straně rodiče jsou jeho nadměrná a nereálná očekávání ohledem individuálního vývoje svého dítěte. Ku příkladu ambiciózní rodič se nemůže smířit s tím, že se jejich syn nebo dcerka neprojevuje jako geniální dítě, či neprojevuje dostatečný zájem o vybrané atraktivní povolání. Výzkumy ukazují, že tyto rodiče podobně jako významná většina dalších týrajících rodičů, na rozdíl od jiných pozorovatelů, vidí někdy svoje dítě jako méně inteligentní, záměrně neposlušné, zlobivé a nešikovné. Za povšimnutí stojí jak vnímá vlastnosti svého dítěte týrající matka: negativní chování dítěte považuje za výsledek trvalých vlastností, jako například povahovou črtu a pozitivní chování považuje za důsledek působení vnějších faktorů. Přesně opačně vnímá svoje dítě matka, která mu neubližuje.

Obecně se věří, že v ubližování dětem hraje významnou roli i působení alkoholu. Této souvislosti se věnovalo několik výzkumů, které však přímou souvislost mezi užíváním alkoholu nebo jiných drog a vznikem tělesného týrání nepotvrdily. Výsledky těchto studií jsou v určitém rozporu s průzkumem výskytu ubližování dětem v rodinách alkoholiků, dle kterých je ubližování dětem v těchto rodinách přibližně třikrát vyšší než u kontrolních rodin. Přesný mechanizmus, který by k ubližování pod vlivem alkoholu nebo jiné drogy vedl zatím popsán nebyl. Odhaduje se, že je to především desinhibiční účinek alkoholu, který k týrání přispívá tím, že snižuje ovládací schopnosti agresora a „odbrzďuje" chování jedince s antisociální poruchou chování.

(2) Mikrosystém rodiny

Individuální charakteristiky rodičů a dítěte se neuplatňují izolovaně, ale samozřejmě v kontextu vnějšího prostředí. Nejintimnějším prostředím, které je obklopuje, je prostředí rodiny. K tomu, aby rodina uspokojila základní potřeby dítěte, především potřeby ochrany před nebezpečím musí mít příznivé vnější i vnitřní předpoklady.
Blízko postojů rodičů k dítěti jsou i výchovné styly. V rodinách s přítomností týrání dětí se víc než v ostatních rodinách ve výchově uplatňují autoritativní prvky. Je to výchova založená na disciplíně a strachu z trestání. Rodiče upřednostňující tento způsob výchovy, si s dítětem rovněž méně hrají, neprojevují své city, jsou méně podpůrný a méně odpovídají na aktivity dítěte. Za významný rizikový prvek ve vzniku týrání se považuje i tolerance k násilí v užším společenství dítěte a používání fyzického násilí v kontextu výchovy dítěte.

Jedním z vnitřních předpokladů uplatnění práva dítěte na bezpečí jsou fungující vztahy mezi jednotlivými členy rodiny, a to ne jenom mezi rodiči a dětmi, ale i mezi manžely a sourozenci navzájem. Klinické pozorování i výzkumy potvrzují, že v rodinách, kde se dětem ubližuje, jsou vztahy často narušené. Charakteristickým rysem těchto rodin je i dlouhodobá přítomnost napětí jednotlivými členy. Vztah manžela a manželky, je ku příkladu méně vřelý, méně podpůrný a uspokojující než v „netýrajících" rodinách a často obsahuje prvky otevřené agrese. Napětí mezi manžely se v mnohých případech přenáší i do vztahů mezi sourozenci, které jsou v těchto rodinách konfliktnější a méně tolerantní než jinde. Tyto rodiny charakterizuje i nízká podpora a vřelost ze strany rodiče. Rodičovský styl je v těchto rodinách založený na autoritářství, s důrazem na trestání, používání donucování a omezování. Ačkoli se přímá souvislost mezi užíváním tělesných trestů a přítomností tělesného týrání zatím nepotvrdila, retrospektivní studie prokázali, že většina případů týrání začíná z důvodu snahy rodiče dítě ukáznit.

Ne všechny rodiny s výskytem týrání jsou charakterizované chladnými, nezúčastněnými vztahy. Opak je pravdou v případě tzv. symbiotických rodin, kde jsou emoční vztahy mezi jednotlivými členy rodiny vysoce intenzivní, silné a p evně spojené. Mezi manželem a manželkou, dítětem a rodičem, rodičem a prarodičem panují symbiotické vztahy, které jsou za normálních okolností fyziologické pouze při vztahu mezi matkou a malým dítětem. Lidé vytvářející symbiotické vztahy jsou schopni existovat pouze jako část jiných. Svou veškerou energii spotřebují na hledání lásky a absolutního porozumění nebo na napadání jiných, pokud jim to nejsou schopni poskytnout. Neustále se snaží zformovat jakési společné nedělitelné self. Podobné rodiny fungují jako jeden funkční celek, který se stává dysfunkčním v momentě, když se objeví nějaký problém vyplývající z neseparovaného a nediferencovaného self jednotlivých členů. Zdrojem problému bývá vzájemná kompetice o to kdo bude opečováván. Prohrávající partner vnímá svoje dítě vyžadující náročnou péči jako ohrožení svých emočních potřeb a vidí v něm konkurenta. Násilí vůči dítěte představuje extrémní snahu dosáhnout maximální pozornosti a péči v rodině. Násilné chování vůči dítěti vzniká ve fázi, kdy rodinný systém není schopen absorbovat nakumulované napětí a ventilovat ho formou otevřených maritálních konfliktů, nemocí či tělesné dysfunkce.

Pokud rodič u svého partnera neuspěje může svoje potřeby přenést na samotné dítě. Od svého dítěte pak očekává, že mu bude dělat rodiče, bude se o něho starat, řídit, bude za něho odpovídat a chránit. Tomuto vztahu říkáme „výměna rolí". Pramenem „výměny rolí" je nevědomá touha rodiče po mateřské péči, která v důsledku různých okolností nebyla v jeho dětství plně uspokojena. V dítěti, které přirozeně není schopné tuto roli naplnit, ačkoli se na ní dokáže v zájmu svého přežití částečně adaptovat, vidí rodič příčinu svého neuspokojení. V takovém vztahu se dítě stává terčem jeho neustálé kritiky, ponižování a nekontrolované agresivity.

Transgenerační přenos týrání

Charakterizovaný model týrání nám pomáhá pochopit i tak složitý jev jako je opakovaný výskyt týrání v následujících generacích, kterému říkáme transgeneračním přenosem týrání. V odborných kruzích byl v uplynulých dvou desetiletích široce přijímaný názor, že týrající rodič byl ve svém dětství sám obětí týrání. Této teorii či spíše zkušenosti odpovídá málo známý, ale významný mechanizmus, který se týká vazby mezi dítětem a matkou. Teorie vazby, je teorií, která interpretuje vztah dítěte a jeho dominantního pečovatele, nejčastěji matky, z hlediska kvality jejich vzájemného recipročního chování. Vazby mezi rodiči a dětmi mají různou kvalitu a hloubku, která se dá odečíst ze způsobů jakým děti „používají" svého rodiče (pečovatele) v situacích ohrožení.

Z hlediska transgeneračního přenosu týrání dítěte je pro nás důležité, že mezi vazbou rodiče s jeho vlastním rodičem a mezi vazbu rodiče a jeho dítěte panuje ve velké většině případů shoda. Jinými slovy bychom mohli říct, že způsob jakým rodič vychovává a vztahuje se ke svému vlastnímu dítěti více méně odpovídá způsobu jakým se k němu vztahoval jeho vlastní rodič. V pozadí tohoto mechanizmu je jakýsi intrapsychický pracovní model pečování, který je odvozen ze zkušeností s vlastním rodičem.

Charakter vazby mezi rodičem a dítětem můžeme v průběhu dětství i v dospělosti ovlivnit. Studie, které sledovaly chování týraných dětí do dospělosti, prokázaly, že pouze malá část (kolem 20%) z těchto dětí týrala svoje děti v dospělosti. U těch dětí, které byli oběťmi týrání a ke svým dětem se chovali zdravě se podařilo identifikovat několik faktorů, které zdá se, mají hlavní podíl na tom, aby se týrání v další generaci předešlo. Mezi tyto faktory patří:

1. lepší aktuální sociální podpora, včetně podpůrného partnera

2. pozitivní vztah k významnému dospělému v dětství nebo zkušenost psychoterapie,

3. schopnost poskytnout ucelený obraz o traumatické události s hněvem a odpovědností nasměrovaných ne proti sobě ale proti násilníkovi

Každý z těchto faktorů má přímou souvislost s kvalitou vazby, která jejich vlivem může podléhat změně i v průběhu života.

Mezi další příklady transgeneračního přenosu týrání patří mechanizmus agování (acting out). Agováním nazýváme chování, kdy týrající rodič formou násilí na svém dítěti nevědomě „přehrává" svoji zkušenost s vlastním rodičem . Pokud by tato teorie platila, mohli bychom si vysvětlit proč jedinec, který týrá vyjadřuje svoje problémy prostřednictvím násilí víc než jinými formami poruch chování. I v tomto případě může platit, že týrající dospělý se v dětství, kdy byl sám týraný, mohl osvojit násilí jako jedinou formu chování, kterou se dospělý může vztahovat ke svému dítěti.

(3) Exosystém

Týrání dítěte se jeví jako důsledek interakce mezi manžely, mezi rodičem a dítětem, mezi dítětem a prostředím, rodičem a prostředím a rodičem a společností. To co působí na jedno, působí na druhé. Vzájemnými interakcemi mezi rodinou a vnějším prostředím se zabývá psychosociální model týrání. Podle tohoto modelu je nezanedbatelným faktorem ovlivňujícím vztahu uvnitř rodinného společenství je sociální postavení rodiny. Z pohledu počtu nahlášených a zjištěných případů se četnost výskytu případů týrání a zanedbávání v kontextu sociálního zařazení rodiny do určité míry liší. V této souvislosti se nízký ekonomický statut rodiny jeví jako rizikový.

V rodinách s nízkým sociálním a ekonomickým statutem byla zároveň zaznamenaná vyšší tolerance k násilním formám chování obecně a častější užívání násilí, včetně jeho nejhrubších forem. Ubližování dětem se však nevyhýbá žádné společenské či ekonomické vrstvě o to víc, že prokázat týrání v rodinách s vysokým sociálním statutem je složitější než v tzv. chudých rodinách, kde je a´priori vyšší četnost a pravděpodobnost kontaktů s institucemi sociální péče než u tzv. bohatých rodin.

Mezi sociální faktory, které vznikají ve vnějším prostředí rodiny a podstatně ovlivňují její ekonomický potenciál patří především nezaměstnanost. Na vznik a průběh týrání nezaměstnanost s největší pravděpodobností nepůsobí pouze prostřednictvím zhoršené finanční situace rodiny, ale i v kombinaci s frustrací rodiče ze ztráty a hledání zaměstnání.

Rodina se nachází v prostředí širší rodiny a přátel, kteří mohou mít na chování rodičů vliv. Významným místem korekce a jakési kontroly je i církevní společenství, které však v našich sekularizovaných poměrech sehrává mnohem menší roli než v zahraničí. Nedostatek sociálních kontaktů a chybějící vazby s okolím mohou vést k sociální izolaci rodiny, která riziko výskytu násilí a patologických vzorců chování prokazatelně zvyšuje. Otázkou zatím zůstává zda k sociální izolaci vede především vyhýbání se kontaktům ze strany rodiny nebo vydělování rodiny ze společenství v důsledku jejího bizarního a pro okolí nepřijatelného chování.

K sociální izolaci přispívá i atmosféra obecného nezájmu a lhostejnosti, která je zvlášť signifikatní v podmínkách našich odlidštěných sídlišť. Těch se týká i další faktor zvyšující riziko ubližování dětem, kterým je obrovský nedostatek dostupné pomoci založené na basi akutního sociálního, psychologického nebo právního poradenství.

Okolností, která významně snižuje možnost rozpoznání probíhajícího týrání u dítěte je bezpochyby nízká informovanost a kompetence pedagogů. Tato, v kombinaci s nízkým právním povědomím a chybějící zkušeností při řešení jednotlivých případů může způsobit neúmyslné zanedbání pomoci dítěti a prodloužení jeho utrpení. Všechny tyto faktory mohou být „ve hře" samozřejmě i u dalších profesionálů, kteří jsou s dětmi v pravidelním kontaktu, včetně lékařů a sociálních pracovníků.

(4) Makrosystém

Součástí tzv. makrosystému je široká škála kulturních a duchovních hodnot celé společnosti. Projevem těchto tradic je celkové klima ve vztahu k dětem i legislativní rámec, ve kterém se ochrana dětí před týráním uplatňuje. Absence jednotného zákona na ochranu dětí a nedostatek institucionálních mechanizmů pomoci týraným dětem je realita, kterou jsme v téměř nezměněné podobě konfrontováni již několik desetiletí. Pozitivní změnou by mohlo být přijetí zákona o sociálně - právní ochraně dítěte, který je aktuálně v připomínkovém řízení. Víc než legislativa však týrané děti ohrožuje odborná nekompetence a právní nihilizmus, kterého jsme svědky dokonce i u samotných soudů.

K ochraně a prevenci násilí na dětech rozhodně nepřispívá masová fascinace kulturou násilí projevující se čím dál větší brutalitou v médiích. Užívání a tolerance k násilí se pomalu stává běžnou součástí života mnohých spoluobčanů, i když u většiny z nich zatím hlavně ve své fiktivní, jakkoli naturalistické, podobě. Každodenní konfrontace s násilím průkazně snižuje schopnost soucitu s obětí a aktivního postupu v jejím zájmu.

Jedním z nejvýznamnějších rizik z hlediska vzniku týrání je tradice tělesných trestů, které jsou u nás dodnes považovány za legitimní nástroj výchovy. Akceptace tělesného násilí zvyšuje toleranci k násilnému chování vůči dětem a otupuje náš cit a schopnost empaticky vnímat utrpení dítěte.

Závěr

Vznik týrání dítěte a jeho průběh podléhá řadě vnějších a vnitřních faktorů, které se navzájem složitě potencují a ruší. V souvislosti s identifikací rizikových faktorů si však musíme uvědomit, že bez ohledu na intenzitu a množství environmentálních stresorů, k týrání dítěte nedojde pokud, není u jedince přítomen psychický potenciál. Tento potenciál se do velké míry odvíjí od kvality rodičovské péče v předcházejících generacích.

Podstatou a hlavním zdrojem vzniku týrání dítěte však zůstává převážně nevědomé přesvědčení rodiče o tom, že jeho dítě existuje proto, aby uspokojovalo jeho potřeby. Podobný postoj není však zdaleka vyhrazen pouze rodičům, kteří své dítě fyzicky týrají.

SYNDROM "CAN"

Definice podle Zdravotní komise Rady Evropy z roku 1992: Syndrom CAN (Child Abuse and Neglect) – tedy syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte - zahrnuje následující diagnostické kategorie:

1. Fyzické týrání

Jedná se nejen o vědomé tělesné ubližování dítěti, ale také nezabránění takovému zacházení s dítětem. Představuje vlastně všechny nepřiměřené akty násilí na dítěti. Zahrnuje vedle hrubého útoku na dítě, jehož důsledkem je tělesné zranění, trvalé poškození dítěte nebo dokonce úmrtí dítěte, také pravidelně užívané tělesné trestání dítěte užívané jako převažující výchovný prostředek.

Formy:

• nepřiměřené bití rukou (pohlavky, facky) či různými nástroji (vařečka, řemen)

• kopání do dítěte, údery pěstí (má často za následek poranění vnitřních orgánů)

• popáleniny (např. cigaretou), opaření horkou vodou

• bodné rány (často nůžkami)

• vytrhávání vlasů, nepřiměřené tahání za ušní boltce (způsobující trhliny)

• odmrštění, odhození dítěte

• škrcení, dušení

• svazování, připoutání

• silné třesení, zejména s malým dítětem

• odnímání spánku, potravy

2. Psychické týrání

Představuje takové chování vůči dítěti, které má negativní dopad na citový vývoj dítěte, vývoj jeho chování, osobnosti a sebehodnocení či negativní dopad na rozvoj interpersonálních vztahů. Psychické týrání v podstatě vždy provází ostatní diagnostické kategorie syndromu CAN – fyzické týrání, sexuální zneužívání, šikanování, navíc se může vyskytovat samo o sobě.

Formy:

• časté nadávky, ponižování, zesměšňování, opovrhování

• výhrůžky, cílené vyvolávání strachu u dítěte

• odmítání dítěte, citová deprivace, citové vydírání (př. ”Když se nebudeš učit, utrápíš mě”, ”Když budeš zlobit, zabije mě to”)

• permanentní srovnávání s úspěšnějším sourozencem

• nepřiměřené zatěžování dítěte domácími povinnostmi či péčí o sourozence

• požadavek nereálných výkonů – ve škole, v oblasti zájmové (sport, hudba aj.)

• násilná izolace, nepřiměřené oddělení dítěte od vrstevníků či ostatních osob.

Obsáhlou diagnostickou kategorii tvoří psychické týrání v souvislosti s předrozvodovou, rozvodovou a porozvodovou situací rodičů, kdy bývá dítě vystaveno dlouhodobé a nepřiměřené zátěži vzniklé v souvislosti s rozvodem. Tato problematika zahrnuje především:

• zatahování dítěte do konfliktů mezi rodiči, zneužívání dítěte jako ”svědka” (”To on mě přeci napadl”, ”Ona si začala”)

• získávání dítěte na svou stranu, negativní ovlivňování dítěte proti rodiči

• bránění ve styku dítěte s druhým rodičem

• nepřipravení dítěte žádoucím způsobem na styk s druhým rodičem

3. Sexuální zneužívání

Každé nepatřičné vystavení dítěte sexuálnímu kontaktu či chování, které vede především k uspokojování sexuálních potřeb zneuživatele. Dítě je zákonem plně chráněno před sexuálními kontakty v jakékoliv formě až do svých 15ti let. Věková hranice není stanovena tam, kde je zneužíváno závislosti jedné osoby na druhé.
Sexuální zneužívání zahrnuje všechny formy chování se sexuálním podtextem, tedy i ty, kdy dítě na první pohled nestrádá – dítě může některé formy sexuálního zneužívání prožívat jako relativně tělesně příjemné, ale i tehdy má sexuální zneužívání závažný negativní dopad na další psychický vývoj dítěte! Zneuživatelem může být v podstatě kdokoliv, avšak mnohem častěji to bývá osoba, kterou dítě dobře zná – osoba příbuzná či rodině dobře známá, méně často pak osoba zcela neznámá, cizí. Zneuživatel může působit na okolí dobrým dojmem, může zastávat v zaměstnání prestižní místo, mít dobré vystupování na veřejnosti

Formy:
a) bezkontaktní sexuální zneužívání:

• obnažování se před dítětem, masturbace před dítětem, setkání s exhibicionistou

• pozorování nahého dítěte za účelem vlastního sexuálního vzrušení, uspokojení

• vystavení dítěte sledování pornočasopisů, pornofilmů

• přinucení dítěte sledovat soulož

b) kontaktní sexuální zneužívání:

• osahávání či líbání dítěte na intimních místech, laskání prsou, genitálií

• nucení dítěte, aby manipulovalo pohlavními orgány svými či zneuživatele

• orální, anální sex

• sexuální styk (včetně znásilnění)

c) komerční sexuální zneužívání:

• zneužití dítěte k dětské pornografii

• zneužití dítěte k dětské prostituci

4. Zanedbávání

Znamená takový nedostatek péče, který zapříčiňuje vážnou újmu na vývoji dítěte , a to v oblasti tělesné i duševní.

Formy:
a) tělesné zanedbávání = neuspokojování tělesných potřeb dítěte

• nedostatek přiměřeného jídla, pití, přístřeší, oblečení

• nedostatečná lékařská péče, zanedbávání prevence (př. povinného - očkování)

b) citové zanedbávání = neuspokojování citových potřeb dítěte, nedostatek náklonnosti, lásky

c) zanedbávání výchovy a vzdělání = neustálá neodůvodněná absence ve škole, nepřiměřená dětská práce bránící naplňování vzdělávání

d)zanedbávání dozoru = ponechání zejména malých dětí bez adekvátního dohledu

5. Šikanování

Agrese (fyzická i verbální) vůči jedinci slabšímu fyzicky nebo v závislém postavení.

Formy:

• ponižování, zesměšňování nepřiměřenými či nesplnitelnými úkoly

• vynucování ”poslušnosti”

• přinucení vykonávat práci za ”silnějšího”

• vydírání, vyžadování finančních či jiných materiálních služeb

6. Systémové týrání (druhotné ponižování)

Je týrání dítěte tím systémem, který původně vznikl na ochranu dítěte

Formy:

• opakovaná, nadbytečná lékařská vyšetření (zdravotnické instituce)

• ponižování, přetěžování, neadekvátní přístup k dítěti (instituce školské)

• zanedbávání či špatná péče v kolektivních zařízeních ( jesle, MŠ, ZŠ, dětské domovy)

• rozhodování o osudu dítěte bez dostatečné objektivní informovanosti o situaci, oddělení dítěte od rodiny tam, kde to není nevyhnutelně nutné (OPD, soudy)

• nadbytečné přetěžování či trauma způsobené dítěti při kontaktu s policejním, soudním systémem (opakování výslechů, konfrontace s dospělým)

7. Sekundární viktimizace

Druhotné zraňování a vystavování dítěte nadbytečné psychické zátěži v průběhu vyšetřování pro syndrom CAN = dítě jako oběť trestného činu se stává ještě obětí vyšetřování

Formy:

• opakované výpovědi

• nedůvěra v to,co dítě říká

• obviňování dítěte (”a ty jsi ho svedla”) přenášení zodpovědnosti na dítě

• odebrání dítěte z rodiny

8. Münchhausenův syndrom by proxy

Vymýšlení či zveličování příznaků somatického či duševního onemocnění nebo postižení a v důsledku toho opakování vyšetření či léčení v míře, která neodpovídá objektivní skutečnosti.

Tyto problémy může dospělý, např. rodič přenést na dítě. Dospělá osoba má pak v takovém případě nějaké výhody (např. pobírá dávky , okolí ho lituje…).