EMOCE A CITY

Emocionální procesy, stavy i vztahy bývají v psychologické literatuře definovány velmi rozmanitě až rozporně jak co do své podstaty, tak co do vztahu k ostatním psychickým jevům; od introspektivně koncipovaných subjektivistických výkladů v rámci "mentálních" teorií až po ztotožňování emocí s fyziologickými změnami organismu.
Protože emoce jako prožívání provázejí veškeré lidské chování (tj. lze velmi obtížně odlišit chování "emocionální" od "neemocionálního"), je nesnadné stanovit zcela uspokojivou definici emocionálních procesů; zřejmé je, že se jedná o psychologickou kategorii, jíž se vyjadřuje vztah subjektu k předmětům a jevům prostředí.

Emoce pojímáme jako specifickou formu odrazu skutečnosti. Specifičnost interakcí jedincových s jeho životním prostředím spočívá v obrážení významové stránky předmětů a jevů objektivní skutečnosti jednajícím a prožívajícím subjektem. V emocionálních procesech a stavech se obráží subjektivní vztah jedince k předmětům a jevům objektivní reality; jedinec vnitřně zpracovává jejich význam pro život, činnost, způsoby a směry chování.

V emocionálních procesech se tedy pro jednající a prožívající subjekt odráží a projevuje významová stránka předmětů a jevů objektivní skutečnosti. Jde např. o prožívání radosti či hoře, spokojenosti i starostí, strachu i hněvu, lítosti, lásky i nenávisti. Emoce považujeme za specifický proces a stav, kde v podstatě emotivity je vždy odraz něčeho a určitý vztah k něčemu i k sobě samému, a to vždy ve. všech možných protikladných dimenzích tohoto vztahu (tzv. polarita emocí). Tím je spjata směrová tendence emotivity s mírou aktivace organismu, aktivity psychické činnosti při psychickém napětí. Tento vztah lze vyjádřit vymezením následujících souvislostí:

• stimulace má senzorické i emocionální následky;

• emocionální podráždění orientuje organismus směrem ke stimulu (objektu) nebo od něho;

• emocionální procesy vedou k vývoji motivů;

• síla vzniklého motivu koreluje s intenzitou, trváním, frekvencí a svěžestí prvotního emocionálního podráždění;

• rozvoj motivů je závislý stejně na učení jako na emocionálním podráždění;

• zákonitosti podmiňování se týkají i emocionálních procesů;

• emocionální procesy regulují chování ovlivňováním volby reakce;

• vzory chování jsou organizovány podle principu maximalizace pozitivních a minimalizace negativních emocionálních podráždění.

Emocionální procesy mají zejména tyto úlohy:

1. specifická aktivizace psychiky a organismu (závisle na významovosti podnětu provokují speciální akční stav psychiky a celého organismu);





2. tonizující (stenické emoce zvyšují množství i rychlost psychických reakcí, energii a práceschopnost) či tlumící (astenické emoce snižují psychickou i fyzickou práceschopnost při příznačných prožitcích úzkosti, deprese, lítosti, smutku apod.);





3. regulační (vyvolání příklonu k působícímu podnětu či odklonu od něho závisle na subjektivním odrazu jeho biotické kvality);





4. organizující, schematizující (emoce organizuje i dezorganizuje vzhledem k úspěšnému vyrovnávání s prostředím; mírná emoce organizuje a energetizuje koordinovanost jednání, protože odstraňuje nesouvztažné prožívání a aktivity, snižuje psychickou vnímavost k nepodstatným vedlejším jevům apod.; narůstáním emocionálního stavu se zužuje psychická zaměřenost).

Emoce jako subjektivní odraz biotické kvality podnětů nelze pochopit bez postižení jejich úzkého a bezprostředního sepětí s potřebami. Potřeby představují složitý psychický jev, který obsahuje vždy objektivní i subjektivní složku a chápeme je jako subjektivně pociťovaný nedostatek toho, co je pro život daného jedince důležité až nezbytné. Bez emocí neexistují objektivní potřeby v psychice subjektu a osobnosti - nejsou aktivním a aktivizujícím elementem vědomí. Hlad, žízeň, nezbytnost oblečení si člověk neuvědomuje jako procentuální relace bílkovin či cukrů v krvi, tekutin v tkáních, teploty těla atd., nýbrž jako odrazy a s nimi spojené prožitky, emoce.

Člověk objekty potřeb nejen prožívá, ale i poznává. Všechny předměty vnějšího prostředí se mohou přeměnit v lidské potřeby. Jejich rozvoj a konkrétní podoba jsou závislé na podmínkách života, charakteru a obsahu výchovy, stupni rozvoje společnosti a konkrétním životním prostředí. Ony nejen motivují činnost, vedou k rozvoji zájmů a zrodu potřeb nových, ale v jejich důsledku vzniká specificky lidská kvalita emocionálního odrazu skutečnosti, kterou označujeme termínem "city". Vzniká specificky lidský citový život, který je určen společenskými podmínkami života.

Rozdílné kvality emocionálního prožitku

Jak vzniká a rozvíjí se rozdílná kvalita emocionálního prožitku toho kterého druhu? Rámcové řešení této otázky ukážeme na přehledné charakteristice vzniku a rozvoje základních skupin prožitků strachu:

1. Strach vznikající vlivem nenadálého narušení vztahu mezi člověkem a jeho prostředím. Jeho základními elementy jsou nečekaná fyzická bolest, ztráta rovnováhy, náhlý zvuk neobvyklé intenzity. Na ně reaguje strachově Již šestiměsíční dítě a tento druh strachu nazýváme úlekem. Tento druh strachu vyvolávají podněty, které se velmi rychle vynořují a vyžadují okamžitou odpovědnou reakci. Strachová reakce je obvykle vrozená a probíhá velmi rychle. Rozvoj civilizace sebou nese to, že při některých druzích činnosti může mít úlek a strach katastrofální důsledky (např. u pilotů), jimž se musí čelit výběrem a speciálním výcvikem lidí.





2. Vypěstovaný strach z jevů, které představují na základě vlastních zkušeností či sdělení jiných nebezpečí pro daného jedince. Jde o strach osvojený v průběhu života, neboť člověk se naučil něčeho se bát. Tento strach ve vlastním slova smyslu je vyvolán konkrétními předměty a jevy. V mnoha případech je osvojený strach prospěšný, potřebný (např. dítě musí teprve získat strach z hloubky, z ohně, z jedovatých plazů). Jde ovšem vypěstovat i strach neopodstatněný, zbytečný.





3. Úzkost jako neurčitý, anticipovaný strach. Člověk může prožívat strach i za okolností, kdy bezprostřední signalizace objektivního ohrožení chybí. Prožívá obavy z neurčitých, mnohdy blíže nedefinovatelných a jen eventuálně možných jevů a jejich důsledků. Vzniká ve stavu očekávání možného ohrožení. Úzkost se projevuje již u dětí mezi třetím až pátým rokem (přechod od strachu ze psa, kominíka aj. ke strachu ze tmy, "nadpřirozených jevů" apod.), aniž dítě stejně jako dospělý za obdobných okolností přesně ví, čeho se vlastně bojí. Úzkost se sice prožívá jako druh strachu, ale může obsahovat i elementy zlosti, krajního podráždění, nepokoje, sklíčenosti či jiných pocitů, jež jedinec nedovede blíže vysvětlit.

Příčiny vzniku a rozvoje stavu úzkosti u člověka můžeme hledat v některé ze tří skutečností:

1. v chronické nemožnosti uspokojit některou ze základních potřeb;
2. v opakovaném prožívání nebezpečenství v podobě strachu či v příliš intenzívním zážitku strachu v minulosti;
3. v neznalosti budoucího, což vyvolává nejistotu (tzv. "očekávající úzkost"). Často bývá vyvolána obrazotvorností (přitom poznání reálného nebezpečí může zklidňovat, protože dává objekt uvolnění úzkostného očekávání, napětí).

Úzkost má dvě významné funkční role:

1. je předzvěstí obranných procesů (má kvalitu "emocionální signalizace");
2. je důsledkem jejich narušení (má kvalitu znaku selhávání, vede k traumatům a v pozdějším životě k automatickým odpovědím neúměrného strachu vůči situacím narušujícím vnitřní rovnováhu člověka).

4. Obava o něco. Jedinec tu nepociťuje dominující strach o sebe sama, ale strach o něco, k čemu má hluboký vztah a co nechce nebo se bojí ztratit. Obava o něco je spjata s uspokojováním společenských potřeb, i když má hlubší biologické kořeny. Provázívá cit lásky, vztah k blízkým osobám, skupinám, idejím. Jako taková odpovídá životu v určitých společenských prostředích. Může se v ní zprostředkovaně promítat i strach o sebe sama z hlediska důsledků, které by tato ztráta pro daného jedince měla. Uvedený druh strachu (tzn. obava o něco) mívá většinou charakter stenické (aktivizující) emoce či citu, vedoucí k prožitkům nenávisti vůči ohrožovateli objektu, o nějž subjekt prožívá obavy. Stimuluje aktivitu útočného rázu. Dominujícím přístupem k situaci není bezprostřední ochrana sebe sama, ale něčeho (někoho) jiného; daný člověk je schopen i sebeobětování.

Jistou obdobou úzkosti je agresivita i projevy nepřátelství, projevující se v zaujatosti, v předsudcích, v pocitech potupy aj., jež mohou být výrazem nejen "proti někomu", ale i "pro něco" (obdoba obav o něco). Avšak zcela specifickým a pro pochopení emocionální podstaty vzteku nejzávažnějším faktem je, že hněv (resp. vztek) může být v rozmanité formě orientován proti sobě samému.

CITOVÝ ŽIVOT ČLOVĚKA

Při posuzování specificky lidského emocionálního odrazu skutečnosti, vlastně celého procesu jeho prožívání rozlišujeme dvě geneticky odlišitelné hladiny tohoto odrazu: vývojově starší, nižší typ a vývojově mladší, specificky lidský typ emocionálního odrážení a prožívání.

1. Emoce (tzv. nižší city) jako procesy, které pozorujeme i u vývojově nižších živočichů. Obecně se uvádí, že jsou vlastní zvířatům i člověku. Jejich charakteristickým rysem je, že jsou:

1. spojeny s uspokojováním (nebo napětím) základních potřeb organismu (subjektu) a s procesem vyrovnávání s jeho životním prostředím;

2. vyvolávány okamžitou situací; jsou záležitostí bezprostředních vnitřních stavů organismu či aktualizovaných situačních stimulů; změnou situace či vnitřního stavu organismu okamžitě mizí.

2. City jako složité emocionální procesy a stavy vznikají pouze u člověka, neboť jsou vázány na jeho společenskou činnost, specificky lidské potřeby, zájmy, hodnoty, postoje, vlastnosti osobnosti. Jejich charakteristickým rysem je, že:

1. mají předmětný ráz (jsou vázány na základě odrazu vždy k určitým předmětům a jevům objektivní skutečnosti);

2. mají povahu trvalejších citových vztahů k těmto předmětům a jevům, tento vztah se obvykle nemění i tehdy, když předmět nebo jevy aktualizují různorodé situační citové reakce; např. láska matky k dítěti trvá, i když v určité situaci dítě kárá, rozhořčuje se nad jeho chováním a souží se pro ně; to jsou situační projevy obecnějšího citového vztahu;

3. jsou výsledkem společenskohistorických podmínek života člověka a jeho činnosti, jsou produktem systému společenských vztahů, v nichž se utvářel .a utváří duševní život daného jedince;

4. jako specificky nová kvalita tu vystupuje tzv. sebecit, pohlížení na sebe sama, na svůj vnitřní svět, na své činy, chování a prožitky jako na objekt, a to rovněž v podobě prožívání (např. takové citové procesy a stavy, jako jsou "výčitky svědomí", prožitek viny, lítosti, studu, pokání, sebeuspokojení, hrdosti, zadostiučinění aj.).

Dosud jsme se orientovali na problematiku emocí u člověka (tzn. na oblast tzv. nižších citů), ale platí to i o citech v užším slova smyslu, i když na kvalitativně vyšší úrovni. Zatímco emoce odrážejí "biologickou" kvalitu podnětů z vnějšího a vnitřního prostředí organismu a jejich významnost pro život a činnost subjektu, city mají společenskoregulativní charakter (tzn., na úrovni osobnosti). Projevuje se v nich spjatost člověka se společností, jde o samoregulaci společenské bytosti, osobnosti, v podmínkách daného prostředí.

Rozdělení vyšších citů

Vyšší city vznikají uspokojováním či napětím specificky lidských, společenských potřeb, zájmů a zaměřenosti. Prostupují všechny druhy činnosti člověka jako významný regulující činitel lidského chování při prožívání seberealizace v daných společenských podmínkách. Obecně rozlišujeme tři základní skupiny těchto citů:

1. Mravní city, jež člověk prožívá při hodnocení chování a činů (vlastních či druhých lidí) z hlediska pravidel, zvyklostí, norem života a chování a zájmů širších společenských celků, tedy z hlediska společenské morálky a šířeji společenského vědomí vůbec.

2. Intelektuální city spjaté s poznávací činností člověka, jeho zvídavostí, poznávacími zájmy (jako např. s hledáním pravdy, smyslu života, s pronikáním do podstaty problémů apod.). Sem patří takové emocionální jevy, jako je např. pochybnost, přesvědčení, trýzeň z nepoznaného, tvůrčí nadšení apod. Myšlenka nabývá aktivizující síly teprve tehdy, když je prodchnuta hlubokým citem přesvědčení; touhy poznat, pochopit, proniknout do podstaty.

Estetické city, složité emocionální projevy specificky lidského uspokojení či neuspokojení (strádání, nelibosti), vyvolané pojetím krásy či disharmonie vnímaných předmětů a jevů přírodních (západ slunce, krajina aj.), činů lidí či vztahů mezi nimi, různých lidských výtvorů - nejen literárních, hudebních či výtvarných děl, ale i předmětů denní potřeby, vnější upravenosti předmětů potřeby apod.). Estetické city souvisí s celou soustavou vztahů člověka ke skutečnosti (např. i s takovými aspekty, jako je emocionální účinek barev, tvarů, způsobu pohybu aj.) a jsou s nimi spjaty kategorie krásna a ošklivosti, ladnosti, odporu apod.